10.02.2008 | Po delší době jsme zavítali na výstavu a tentokrát jsme pro to měli dobrý důvod. Na výstavu do Brna přijeli dvě naše štěňata. Kira se účastnila ve třídě mladých, kde v konkurenci dvou fen získala svého prvního CAJCe :) Deny se přijel jen podívat, vyrostl z něho krásný pes. Také jsme přidali 4 nové fotky Aileen.
08.02.2007 | Řikali jsme si, že by bylo vůči Šeďe spravedlivé, aby tu měla taky pár fotek. Za tu dobu co jí máme, se jich už několik nasbíralo. Takže pro milovníky koček - tohle je naše Šeďa.
Beauce je oblast, ležící jihozápadně od Paříže na řece Loiře, přibližně mezi městy Chartres a Orleáns. Dalo by se předpokládat, že berger de Beauce neboli ovčák z Beauce – „Boseroňan“ pochází z tohoto kraje. Kynologie však skrývá mnohá tajemství a mnohá si k nim ještě přidají sami kynologové. Jedno nebo vlastně hned dvě z nich – protože stejného rodu jsou ta, že obdobně jako berger de Brie, nám známý briard, nepochází z kraje Brie, tak nemůžeme ani původ beaucerona klást do omezené oblasti kraje Beauce. Jména obou jsou poměrně mladá, byla poprvé použita zřejmě v roce 1883 k rozlišení dvou ze čtyř hlavních plemen francouzských ovčáckých psů, kteří byli do té doby nejen společně vystavováni v jedné třídě, ale považováni za úzce příbuzné, dokonce za vzájemně odvozené. Jediné s čím je v této ovčáckých psů, vyskytujících se na území dnešní Francie, vývojově však jsou oba představiteli do značné míry samostatných větví ovčáckých psů: briard – asijské, odvozované nejčastěji od tibetského ovčáckého psa a vyznačující se především bohatým osrstěním obličejové části, beauceron pak další velké větve původních evropských ovčáckých psů, obvykle se vztyčenými ušními boltci a zašpičatělou, klínovitou nosní partií. Na druhou stranu však není možné předpokládat a chápat rozdílný původ tak dalece, že jednotlivá a vlastně teprve v moderní době známá plemena ovčáckých psů si zachovala svoji svébytnost nebo izolovanou samostatnost, prostě že se udržela v původní formě a bez příměsi další, někdy dost vzdálené krve od dávných dob do dneška. Takových plemen je pramálo, u pracovních psů bychom je hledali už vůbec těžko.
Beauceron nás mnoha svými exteriérovými i povahovými znaky a vlastnostmi staví do zvlášť těžké pozice. Odmítli jsme prosté odvození briarda z beaucerona , distancovali jsme se i od větve tzv. dogovitých ovčáckých psů, odvozovaných od původní tibetské dogy a procházejících geografickým posunem a různým pracovním využitím mnohotvárnými přeměnami. Právě beauceron nám však předvádí komplikovanost vztahů, návaznost a propojenost řady odlišných nebo lépe řečeno odlišovaných plemen či jejich skupin. Kdo totiž může při pohledu na beaucerona, především na jeho štěňata s jistotou říci, že v něm není stín rotvajlera, psa typicky dogovitého, koho v jeho výrazu neupoutá něco z dobrmana? Tento dojem, spíše kacířsky vtíravá myšlenka, se dere na povrch i při sledování jeho stylu a způsobu práce, pro niž byl po staletí využíván – hlídání stád, ale také lov vlků. Pes je stádo nejen schopný udržet ve vyhrazeném prostoru, ale jak říkají Francouzi, je bezkonkurenční při jeho rychlém přesunu (vzpomeňme na výkony rotvajlerů a jejich předchůdců při přemísťování ohromných stád dobytka). Je náhodné varování a přirovnání členů klubu přátel beaucerona ve Francii novým majitelům: beauceron je sice pes pro široký okruh zájemců, ale pro jeho až agresivní povahu si nemůže na jeho výchovu troufnout každý. A dodatek, že při správném vedení získáme výborného pracovního, věrného, vyrovnaného a oddaného psa – „dvojitého“ dobrmana. V této souvislosti však upzorňuji na jednu důležitou zásadu – beauceron vyžaduje pevnou ruku, přitom však skutečně, dá-li se v tomto spojení říci milé zacházení. Ovčák z Beauce má totiž jednu zvláštní vlastnost – velmi pečlivě sleduje chování svého pána a kriticky posuzuje jeho smysl, logiku, správnost a spravedlivost. Získá-li ve svého pána a jeho rodinu důvěru, není nad něj. Zklame-li se – jinými slovy – zkazíme-li ho, není k ničemu. Úctyhodný počet každoročně ve Francii zapisovaných štěňat však jasně dokazuje, že beauceron své příznivce má a tvrzení, že kdo si jednou ovčáka z Beauce pořídí, nechce už nikdy psa jiného plemene, není jen častým agitačním sloganem.
Od 1.7. 1993 dle zákona na ochranu zvířat proti týrání je u nás zakázáno kupírování uší za účelem změny vzhledu psa. Beauceron je pes všestranný, je možné ho použít jako pracovního psa, hlídání objektů, lidí i svěřeného majetku má v genech, ale je možné ho mít i jako společníka. Jsou věrní rodině, většinou jsou to psi jednoho pána. Někteří se uplatní i jako psi záchranáři. Jsou vhodní i pro sportovní využití. A samozřejmě je možno je využít jako ovčácké psy. Vždy záleží na výchově – jsou vitální a pohybliví, vyžadují dostatek pohybu a podnětů. Beauceron je svým způsobem skutečně impozantní pes, nejen svou velikostí, podle standardu platného od roku 1971 vysoký 63 až 70 cm u psů a 61 až 68 cm u fen. Své dělá i zbarvení nejčastěji kombinující černou s červenavým pálením, francouzsky nazývaným „bas rouge“ nebo-li spodní červená. Cena beaucerona se pohybuje okolo 12 000,- Kč.
Ještě se musím zmínit o zbarvení – existuje i zbarvení harlekýn – ve světě velmi vzácné, neboť jen některý má zcela předepsanou barvu a správné rozložení znaků. K tomuto křížení se používá jeden partner černý s pálením a druhý harlekýn. Z takovýchto spojení se rodí štěňata obou barevných rázů.
(Zdroj: klubový zpravodaj)
Beauceron u nás patří mezi málopočetná plemena. Přitahuje velkou pozornost díky svému vzhledu, pro laika připomínajícímu křížence dobrmana a německého ovčáka. Ti, kteří znají toto plemeno, tvrdí, že beauceron má laskavou duši a tajemnou schopnost vcítit se do pánových nálad a přání. Věrnost a obětavost dělá z beaucerona ideálního domácího společníka. Beauceron je čisté francouzské plemeno, tzn. vzniklé pouze ve Francii, bez přikřížení jiných plemen. Je to opravdu velmi staré pracovní plemeno. Ovčáčtí psi jsou ve Francii známi již velmi dlouhou dobu, jsou zobrazeni již na tapiseriích z osmého století. I písemnosti z dvanáctého, čtrnáctého a šestnáctého století se zmiňují o ovčáckých psech. Má se za to, že již v rukopise z roku 1587 se nachází první přesnější zmínka o psu, který odpovídá popisem beauceronu.
Ve Francii je toto plemeno nazýváno Berger de la Beauce (ovčák z Beauce). Beauce je rovinatá oblast obklopující Paříž, a je všeobecně považována za kolébku plemene. Beauceron sdílí společnou minulost s jeho bratrancem, ovčákem z Brie (Berger de la Brie), u nás známějším pod názvem briard. Přestože tato dvě plemena vypadají dosti odlišně, obě měly a mají stejné pracovní využití.. Dříve se francouzský farmář vůbec nezabýval vzhledem psa, důležité byly jeho pracovní schopnosti, a proto byli ovčáčtí psi typově velice rozmanití. Všichni spadali do kategorie chien de la plaine, tedy „psa z roviny.“ Bylo je možné spatřit ve všech barvách a délkách srsti. Přestože lovečtí psi byli již v té době velmi ceněni, Francouzi věnovali jen málo pozornosti těmto tvrdým pracovním psům. V těchto dávných dobách sloužil beauceron stejně jako briard spíše jako hlídač dobytka, chránící ho před šelmami, například vlky, a lidskými pytláky. S příchodem francouzské revoluce se jejich využití změnilo. Půda již nebyla pouze v majetku šlechty, dostala se i do rukou prostého lidu, z něhož se stali drobní farmáři. Z beaucerona a briarda se stali nepostradatelní ovčáčtí psi, jelikož tyto nové farmy nebyly oploceny. Samozřejmě také sloužili jako psi hlídací, strážící pánův majetek.
Roku 1809 se kněz Abbé Rozier zmínil o těchto ovčáckých psech. Byl první, kdo popsal rozdíly mezi beauceronem a briardem a nazval je ovčákem z Beauce a z Brie. Jako beaucerona považoval krátkosrstého psa typu mastifa, briard byl pak dlouhosrstý odlišného typu. Později v 19. století se konalo shromáždění chovatelů ovcí a dobytka, kde bylo podle těchto francouzských písemností potvrzeno pojmenování dlouhosrstých psů podle oblasti Brie a krátkosrstého typu podle oblasti Beauce. Obě plemena byla v té době ještě velmi typově neustálená. V roce 1900 byl beauceron poprvé předveden na výstavě. První šampiónem plemene byla fena Bergere, dosti málo podobná beauceronům dnešních dnů. Srst měla spíše střední délky, dříve bylo totiž časté, že se u beauceronů vyskytovala delší srst než dovoluje dnešní standard. Také čenich byl užší a velikost znatelně menší. Pálení na končetinách mohlo dosahovat výše, což také dalo tomuto nově vznikajícímu plemenu přezdívku „červené punčošky“ (Bas-Rouge).
Ve dvacátém století již bylo plemenitbě beaucerona věnováno více pozornosti. V roce 1911 byl založen klub Les Amis Du Beauceron (Přátelé beaucerona). První kniha věnovaná výhradně beauceronovi byla napsána roku 1927 panem A. Siraudinem. Tato kniha dosud požívá takové vážnosti, že je mnohými považována za „bibli beaucerona“.
Během světových válek beauceroni získali vážnost coby váleční psi. Byla ceněna hlavně jejich síla, na jejich statná těla byly upevňovány pásy s municí pro kulomety při hlídání střeleckých pozic. S využitím jejich inteligence byli často používáni jako poslové nebo strážní psi. O jejich schopnostech postřehu a vnímavosti byly vyprávěny přímo neuvěřitelné příběhy.
Beauceron je stále dobře znám pouze ve své rodné Francii. Je používán stále jako ovčácký pes, avšak plemeno je nyní mnohem častěji používáno při policejní práci, slouží v kynologických jednotkách francouzské armády i policie. Plemeno se rozšířilo i do ostatních evropských zemí, avšak nikde zdaleka nedosáhlo takové popularity, které se těší ve Francii. Beauceron se objevil i v USA a mnozí Američané si ho povšimli ve filmu Moonraker s Jamesem Bondem.
Jednou se základních charakteristik plemene a tématem nekončící debaty v okruhu lidí kolem beauceronů jsou standardem vyzvednuté dvojité paspárky. Standard praví: psi jinak typově dobře hodnocení, avšak bez dvojitých paspárků jsou vyloučeni s posuzování. Je to zvláštní, trochu pověrčivá tradice starých farmářů věřících tomu, že dobré pracovní štěně lze ve vrhu poznat podle těchto dvojitých paspárků. Určitě však takové tvrzení vedlo k zakotvení této zvláštnosti na přední místo v požadavcích standardu plemene. Někteří s dřívějších farmářů věřili, že dvojité paspárky dovolují beauceronovi mnohem snazší výstup a pohyb po hřbetech ovcí. Jiní však také poukazují na to, že paspárky jsou jen málo svalově ovládány a existují i jiná velmi dobře adaptovaná ovčácká plemena, jako například australská kelpie, která výhodu paspárků nemají. Paspárky byly také tématem bouřlivé diskuse v době, kdy FCI (Federation Cynologique International) navrhovala vypuštění tohoto požadavku ze standardu plemene. Avšak mateřský francouzský klub nekompromisně tvrdí, že jestliže pes nemá dvojité paspárky, pak nemůže být považován za beaucerona.
Překrásné zbarvení harlekýn beauceronů by bylo už ztraceno nebýt francouzských chovatelů, především paní L. Delaire z Kennel de la Horde Noire, kteří svou práci zasvětili oživení harlekýnů. Barva srsti harlekýnů se velmi podobá zbarvení například strakatého jezevčíka. U tohoto zbarvení jsou požadovány syté pálené až červené znaky jako má beauceron černý s pálením, avšak říká se, že je těžké toho dosáhnout. Obecně se přiznává, že je mnohem složitější vyšlechtit vynikajícího harlekýna oproti zbarvení černému s pálením. K usnadnění této situace rozhodl francouzský Kennel Club o povolení posuzování harlekýnů jako oddělené variety. Avšak v mnoha jiných zemích se harlekýni vystavují společně s černými s pálením.
(Zdroj: A Celebration of Rare Breeds)
Nahoru